Měsíc z mlhy plete copy,
jež vedou k bráně do nicoty.
Nicota, toť temná dáma,
jež v podsvětí má svého pána,
pána, jež má radost z bolu,
samoty a karombolů,
pána jež své oběti láká,
tak jako lákal mého přítele, nevinného ptáka.
Vlhko které nocí pluje,
vítr který temně duje,
malého ptáčka omamuje.
Zlo láká ho do svých pevných sítí,
temnota ho za křídla chytí,
nedovolí více jemu létat,
jen svá pírka do nicoty vplétat.
Jak tak letí sám, pln strachu
v bezedné tmě jenž je všude jak rozsypaná zrnka hrachu,
jeho oči rychle hasnou,
naděje na úsvit bleskurychle klesnou,
duše ptáka propadá se temnu
a v tu chvíli já si k němu lehnu,
by cítil přítelovu lásku tam,
kde pípne slůvko: Umírám!
Teprve až zavře svoje vyděšená očka,
spadne z nebe jako sněhová vločka.
Až dopadne na zem, možná bude svítat,
slunce a ranní rosa ho však budu marně vítat.
Můj přítel umřít měl a chtěl,
pro smysl lidského života do temnoty bděl,
a tak krása slunečního rána,
má být jako dar vykoupení brána.
