Pero sebezatracení

Pero sebezatracení

Neviděla jsem před sebe ani za sebe. Všude byla tma. Tma byla kolem mě, procházela mnou, byla jsem její součástí. Začal se mi zvedat žaludek. Nesnáším tmu! Bála jsem se pohnout, abych do něčeho, nebo nedej Bože do někoho nevrazila. Napadlo mě posvítit si mobilem. Zapátrala jsem po kapsách, ale nemohla jsem ho najít. Pohltila mě panika. Špatně se mi dýchalo, a najednou mi zdřevěněly i nohy. Nevěděla jsem co mám dělat. Hrudník jsem měla tak sevřený, že mi málem přestalo být i srdce.  Co dělat? Byla jsem v šoku, začínalo se mi hlavou honit spoustu věcí takovou rychlostí, že jsem je ani nestačila vstřebávat. Bylo mi tak špatně a na nic, že jsem měla chuť se zastřelit, podřezat si žíly, nebo na místě přestat dýchat, abych té tmě unikla.

Začala jsem kolem sebe opatrně osahávat okolí, abych našla nějaký předmět, nebo zeď. Na zdi by mohl být vypínač kterým bych pak rozsvítila. Udělala jsem jeden opatrný krok, nevím kterým směrem. Pomalu jsem došlápla na celou nohu a přenesla na ni svoji váhu. Pod botou mi něco nepříjemně zakřupalo a já se zhluboka nadechla. Před očima se mi začaly tvořit malé bílé tečky. Lekla jsem se že  začínám bláznit a zamrkala jsem. Jenže to mi ještě přihoršilo. Zkuste si párkrát zamrkat do úplné tmy. Připadá vám že jste nevidomí!     Posunula jsem na to místo i druhou nohu, a při tom jsem nepřestávala rukama osahávat okolí. Vydechla jsem mírnou úlevou. Čekal mě další krok do Bůh ví kam. Opět jsem opatrně nastavila levou nohu na krok, který jsem tentokrát chtěla udělat delší než ten předtím, abych se z toho místa dostala co nejrychleji. Moje noha se ale něčeho dotkla. Nevěděla jsem co to bylo a tak jsem nevěděla jestli se radovat nebo obávat. Položila jsem rychle nohu na zem, abych se k objektu dostala, ale jak jsem si přestala dávat pozor, došlápla jsem na zem příliš rychle a celým mým tělem projela pichlavá, šíleně nesnesitelná bolest. To co mi předtím pod nohou zakřupalo byly střepy, které mi teď prorazili podrážku a zabodly se mi přímo do chodidla. Zakřičela jsem bolestí a sehnula se k noze. V tu chvíli kdy jsem se ocitla u země se napravo za mnou ozvala rána. Do toho ticha které tam se mnou celou dobu bylo to znělo jako když vám někdo u hlavy třískne do malého bubínku s činely. Lekla jsem se a mžourala do tmy, jestli nenajdu alespoň malý záblesk světla. Motala se mi hlava, protože jsem nevěděla co je pode mnou, kolem mě, ani nade mnou. Zrychlil se mi tep. ,,Někdo tu se mnou je! Musí tu někdo být!“ říkala jsem si. Odkud by se rána v tiché, temné místnosti vzala?! Začala jsem znovu panikařit. ,,Haló? Je tu někdo?“     Ticho....         ,,Tak ozvi se!“ zakřičela jsem už se zoufalstvím v hlase. Vhrkly mi slzy do očí. ,,Tak se ozvi  ty zatracená kurvo!“ zaječela jsem už s nakřáplým hlasem a objala jsem si v podřepu kolena, do kterých jsem složila hlavu. Ozvalo se mírné zakřupání, jako když někdo pustí starou zaprášenou desku na gramofonu a odněkud shora začala hrát děsivá písnička. Nejdřív jsem skoro vůbec neslyšela. Začalo mi nepříjemně  bzučet v hlavě, protože hudba hrozně řvala. Po pár vteřinách jsem se ale opět zorientovala. Srdce jsem měla až v krku, ale nešlo spolknout. Něco mě dusilo a já najednou nemohla dýchat. Hudba mě mátla a já si začínala připadat jako šílenec. Všechno se se mnou začalo točit. Jako na horské dráze. Chvíli mi připadalo že snad i visím hlavou dolů.  Tu písničku jsem předtím už párkrát slyšela. Ale nechápala jsem záměr, proč teď začala hrát. Bylo to šílené. Najednou jsem úplně přestala vnímat střepy a smrad který se kolem mě začínal linout. Vymrštila jsem se na nohy a přeběhla jsem k předmětu, do kterého jsem předtím vrazila nohou. Vypadalo to jako když je to zavěšené na stropě. Začala jsem to jako slepec ohmatávat. Vypadalo to jako velká věc v něčem zabalená. Našla jsem přihrádku a hned do ní sáhla jestli v ní něco není. Byla celkem hluboká, ale na jejím dně jsem něco nahmatala.  Pokusila jsem se to vytáhnout. Šlo to těžko, ale povedlo se mi to. Vypadalo to na nějakou krabičku. Pevně jsem to stiskla v ruce, a krabička se rozsvítila. Byl to můj mobilní telefon. Na displeji byl obrázek barevného huliče. Chyběl tam ale čas a datum. Vše bylo úplně přeházené a navíc jsem tam neměla ani signál, takže jsem se nemohla podívat kde se nacházím. Rozsvítila jsem si foto baterku. Chvíli mě

pálily oči z toho náhlého světla, ale trochu se mi ulevilo, i když to bylo jen umělé světlo.

Posvítila jsem si pod nohy kde na zemi bylo spoustu velkých a ostře vyhlížejících střepů a mezi nimi kaluže krve. Zvedl se mi žaludek! Zvedla jsem hlavu a posvítila si na věc ve které jsem svůj mobil našla. A najednou to prudké světlo!  Někdo musel rozsvítit. Nade mnou byly dva lustry s bílými žárovkami. Strašně mě pálilo do očí jejich světlo. Rozslzely se mi oči a já zase nic neviděla. Mrkala jsem a utírala si slzy do rukávu mikiny. Když se mi podařilo oči znovu otevřít, chvíli trvalo než jsem se v místnosti zorientovala. Oči přestaly slzet a hudba přestala hrát. Mě se ale v hlavě pořád opakovala její slova. Mrazilo mě z toho. Pořád jsem nevěděla co to znamená. Pak jsem se otočila a hrůzou by se ve mě v tu chvíli krve nedořezal. Přede mnou visely nohy a boční kapsu měli obrácenou naruby. Podívala jsem se výš. Byl to člověk. Žena. Dívka. Měla rozřízlé břicho v místech kde jsou střeva. Ona je tam už ale neměla. V břiše se jí skvěla díra jako vrata. Kalhoty měla celé potřísněné krví, nebyla zaschlá, byla skoro čerstvá. Krk měla podřízlý. Zvedl se mi žaludek tak, že jsem si musela dát ruku před ústa. Podívala jsem se jí do obličeje, z vypoulených očí jí tekly potůčky krve, rty měla popraskané a potrhané až do krve. Obličej měla namodralý až hrůza, a kolem krku měla pevnou smyčku, která byla zavěšená u stropu na pevném háku. Začala jsem zvracet na podlahu pod jejíma nohama. Už jsem to nemohla vydržet! Byl to hnus! Znovu jsem začala panikařit, o to víc když jsem poznala dívku která tam přede mnou bezmocně visela. Byla to Erika! Moje spolužačka a dlouholetá kamarádka! Musela jsem odsud vypadnout! A to hned! Ale jak?

Utřela jsem si pusu a slzy z očí. Pořád mi bylo hrozně špatně. Běžela jsem k protější stěně a začala strhávat prkna ze zdi. Doufala jsem že za nimi budou okna. Byly tam, ale zvenčí byla zazděná. Rozhlídla jsem se po místnosti, jestli bych nenašla nějaký předmět, kterým by se daly cihly rozbít. Ničeho jsem si nevšimla. Ale v rohu u stěny za Erikou byl psací stůl. Rozběhla jsem se k němu a snažila jsem se nevšímat si mrtvého těla a zvratků na zemi. Otevřela jsem první šuplík. Bylo v něm jen několik prázdných listů papíru a plnící pero. V druhé zásuvce byla malá sponka do vlasů a pilník na nehty. Třetí zásuvka otevřít nešla. Napadlo mě zkusit jí otevřít sponkou, nebo pilníkem. Strčila jsem sponku do malého zámečku a chvíli v ní točila a kroutila. Pak za mnou na druhém konci  místnosti zavrzaly dveře. Prudce jsem se otočila, až mi luplo za krkem a k mému hroznému zděšení, stál ve dveřích člověk. Postavu měl mužskou. Měl na sobě volnější černé vybledlé džíny, bílé, trochu zašedlé triko a přes něj černou sportovní košili. Na hlavě měl otrhanou kšiltovku G-Unit  a boty obyčejné na zavazování. Ruce měl v kapsách a nehýbal se. V obličeji měl stín od kšiltu, takže se nedalo poznat kdo to je. Narovnala jsem se a zeptala se ho. On ale jen zarytě mlčel. ,,Tak kdo jsi?“ tentokrát už jsem zvýšila hlas a nervozitou se mi začaly třást ruce. ,,Slyšíš?!“ zahulákala jsem a rázně jsem k muži vykročila s vytaseným pilníkem v ruce. Zastavila jsem se asi tak tři metry před ním, v bojové pozici. ,,Kde to jsem? A kdo jsi ty? Co tady dělám? A co má znamenat to tělo?!“ vyhrkla jsem na dotyčného. Ten ještě chvíli mlčel a pak se začal hrozivě uchechtávat. ,,Co je tu k smíchu?!“ Muž se přestal smát. ,,Doufám že to je jen figurína, protože jestli ne, tak až se odtud dostanu, určitě to půjdu hned nahlásit na policii!“ dodala jsem ještě s vervou. ,,A kdo řekl že se odtud dostaneš?“ řekl najednou muž a zvedl mírně hlavu. Stačilo to ale na to, abych mu viděla do obličeje. Ta tvář... Měl propadlé tváře a v obličeji byl takový vrásčitý a ošklivý, jako kdyby naráz rychle zhubl. Ty oči, noc a ústa. To vše už jsem viděla! Tenhle obličej už znám....! Byl to Jirka! Kluk, se kterým nám to tenkrát nevyšlo. Z přítele vrahem? Dost silný kafe!

,,Jirko? Proboha, že si děláš legraci?!“ zdvihla jsem k němu pilník, aby ho dobře viděl a nechtěl se o něco pokusit. ,,Máš na vybranou Pavlo!“ řekl mi po chvilce tajemného mlčení. ,,Pokud se odtud chceš dostat, musíš slíbit dvě věci!“

,,Dvě věci? To je vtip?“

,,Zní ti to vtipně?“ A zase chvíle ticha. Slyšela jsem jak mi buší srdce jako splašené a cítila, jak těžko se mi dýchá.

,,Za prvé: Musíš mi podepsat jeden papír! Za druhé: Až odsud vylezeš, nesmíš jít na policii a říct jim o Erice. Stejně by sis jen přidělala starosti, a nakonec by zavřeli tebe.“

,,Cože?!“ vůbec jsem nepochopila nic z toho, co mi právě řekl. ,,O jakém papíru mluvíš? To má být něco jako hra o přežití?“ začaly mě ty jeho nesmysluplné řeči lézt na nervy.

,,Je to velice cenný papír!“ pokračoval Jirka. ,,Jedná se o smlouvu s ďáblem. Zachráníš mi tím život. Funguje to jako takový řetězec. Já ti předám štafetu, a ty ji po čase předáš zase někomu jinému. Není na tom nic složitého!“  Chvíli jsem přemýšlela, jestli si ze mě jen neutahuje.

,,A co když ti nechci pomoct? Co když to neudělám a nepodepíšu žádný papír? Co se stane potom?“

,,Musíš zemřít! Věděla by jsi totiž příliš mnoho, a to si peklo nemůže dovolit!“

,,Tím chceš říct že semnou uděláš to samé co s Erikou?“

,,Ne! Ale pustím ti žilou smrtící jed a ty se tu pomalu začneš rozkládat. Započne to v tobě. Trvá to asi hodinu. Po půl hodině na sobě začneš zaznamenávat rozklad kůže. Začnou ti odpadávat kusy masa z těla, a nakonec v bolestech zemřeš!“  Ohlédla jsem se za sebe a jedním strohým pohledem jsem sjela celou místnost. Pak jsem se podívala dolů na své nohy a po dlouhé době si uvědomila tu pulzující bolest, která se mi drala z mého chodidla pomalu přes kotník až do lýtka. ,,Ale, když ten papír podepíšu, a budu moct normálně odejít domů, pak k čemu byla tahle komedie kolem?“

,,To byla zkouška strachu. Ďábel totiž přesně zná naše nejslabší místečka. Bojíš se tmy, a tak mě využil k tomu, abych vše připravil podle jeho představ. Klidně jsi se rovnou mohla sehnout k zemi a podřezat si panikou žíly nebo krk. Ukázalo se ale, že ji ti život cenný a raději jsi se rozhodla najít cestu ven. A teď jsi jí skoro našla, jen se musíš správně rozhodnout.“

Znovu jsem se zamyslela nad jeho slovy, abych vše stačila správně vstřebat.

,,A co se bude dít když to podepíšu?“ zeptala jsem se, když mi došlo že jestli se odsud chci dostat, stejně mi nic jiného nezbývá.

,,Ďábel ti dá po dobu půl roku polovinu své moci. Budeš schopná číst myšlenky a uvádět lidi skrz jejich podvědomí do depresí. Budeš jim hatit sny a kazit jejich plány. Budeš jim fyzicky a psychicky ubližovat a oni tě za to budou nenávidět!“

,,A proč bych tohle všechno měla chtít?“

,,Záleží to jen na tvém rozhodnutí, ale pokud je ti život drahý....“

Byla jsem v rozpacích. V takové situaci jsem se ještě nikdy neocitla, a nikomu bych jí nepřála. Rozhodnout se mezi svým životem a životem jiných lidí.... Začínala mě bolet hlava a oči. Najednou se se mnou točil celý svět a já si připadala jako v přesýpacích hodinách. Bolely mě, ruce, nohy a záda. Toužila jsem v tu chvíli být doma, ve vaně plné horké vody s mydlinami, se sluchátky  na uších a mísou brambůrek v ruce. Cítila jsem tu nepatrnou vlnu štěstí, která mě při té myšlence zaplavila a plně jsem se ji snažila vychutnat.

,,Podepíšu to!“ řekla jsem, aniž bych dál otálela.

,,Správné rozhodnutí!“ řekl Jirka. Bylo to poprvé za celou tu dobu co se pohnul. Vyšel levou nohou do místnosti. Prošel kolem mě a mířil si to k psacímu stolu. O Eričino tělo nezavadil ani pohledem. Otevřel první zásuvku a vytáhl pero a čistý papír. ,,Přistup.“ řekl monotónně.

Pomalu jsem se kulhavým krokem dobelhala až ke stolu a dávala si opravdu pozor na to kam šlapu. Naklonila jsem se nad stůl abych lépe viděla. Jirka vzal do ruky pero a naslinil o jazyk. Poté hrot pera přiložil na papír, na kterém se hned začal rýsovat nějaký text. Pak podal pero mně a pobídl mě, abych si ho také naslinila o jazyk. Udělala jsem jak mi řekl, ale když se pero dotklo mého jazyka, vyjekla jsem bolestí. Aniž bych na tom měla nějakou vinu, zabodl se hrot pera do jazyka, až se mi celý rozbrněl a rozslzely se mi oči. Jirka kývnul hlavou na papír a já se na něj podepsala. Když jsem se pak na Jirku podívala, připadal mi jeho výraz takový odlehčený, jako by šťastný. ,,A co teď?“ zeptala jsem se, když nikdo nic neříkal. ,,Jdi domů!“ odpověděl mi. ,,Ale nezapomeň, nikomu nesmíš nic říct, jinak to krutě odneseš!“ Otočila jsem se a nechápavě jsem v zadumání kulhala ke dveřím. Jirka za mnou ještě křikl. ,,On za tebou přijde! Už brzy! Nemusíš se bát, pokud budeš plnit jeho rozkazy celý půl rok, nebude na tebe zlý!“ Neměla jsem na to slov. Vyšla jsem ze dveří, abych šla najít východ z toho hnusného a depresivního místa. ,,Díky!“ křikl za mnou ještě Jirka, ale já už se neotočila.

* * *

Dnes jsou to už tři měsíce. Každý den za mnou chodí. Zjevuje se mi ve snech, někdy ho vídám na ulici, někdy u stolu u večeře, různí se to. Každý den mi řekne, co bych měla ten následující udělat. Komu zabít rodiče, komu zkazit přihlášku na fakultu, koho strčit pod jedoucí auto... Zpočátku mi to vadilo, ale teď už si začínám zvykat. Vidím mrtvé skoro každý den a žiji už jen z utrpení a smutku těch druhých.  Jsem skoro jako on. Divíte se mi? Dělali by jste to taky! Donutil by vás k těm činům váš strach. Každodenní strach a bolest, kterou byste v sobě dusili. Nejhorší je že se nemůžete ani vzepřít. On vás potrestá. Donutí vás aby jste ublížili svému nejbližšímu a pokud ani to neuděláte, burcuje ve vás všechno zlé. Všechno vás bolí a připadáte si jako když vás zevnitř spaluje oheň.

Už aby můj půl rok skončil. I když, říkám si, budu ještě vůbec moci někdy normálně žít?? . . .