Pekelný dům

Někdy si říkám, proč jsme tam vůbec lezli. Dneska jsem si naprosto jistý že už bych se tam nikdy nevrátil. Nešel bych tam ani kdybych tam ještě nikdy předtím nebyl. Jen když na to pomyslím, běhá mi mráz po zádech a ježí se mi chlupy po celém těle! Co se vlastně stalo si dodnes neumím rozumně a logicky vysvětlit.

Byl normální den, neměli jsme s klukama co dělat a tak jsme se courali po vesnici, dělali jsme kraviny, smáli se, až jsme došli ke staré, velké budově. Byl to bývalý hotel, který zavřeli, ale my v té době netušili proč. Řekli jsme si že se prostě musíme dostat dovnitř a taky jsme se o to snažili. Dlouho marně. Ještě nikdy se nám nestalo že bychom se nemohli někam dostat. Většinou když jsme jako kluci vykrádali chaty, nebo si dělali bunkry ze starých ztrouchnivělých domů kde jsme si hrávali a později sušili trávu, kouřili, pili a hulili, stačilo jen rozbít nějaký ten zámek, okno, nebo prostě jen vykopnout dveře. Tenhle dům se ale zdál být nedobytný! Několikrát jsme ho obešli a prozkoumali, ale všechna okna a dveře byly zadělané prkny zevnitř, dokonce byl okolo pozemku plot s ostnatým drátem, ten jediný nám nedělal problém! Nevzdávali jsme se. Řekli jsme si že neodejdeme dokud se tam nedostaneme. Po nějaké době jsme našli malé okénko v přízemí. Zjistili jsme že to jako jediné  není zatlučené, ale zevnitř byla překližka, která se dala zvenčí odsunout. Což se nám podařilo. Vevnitř byla tma, že se nedalo poznat co jsme odhalili za místnost a tak nastala otázka, kdo se oknem prosouká jako první. Já jsem jít nechtěl, Matěj taky ne a tak to zůstalo na Danovi. Očividně mu to ale moc nevadilo, protože byl z nás nejstarší a měl pocit nadřazenosti. Pomohli jsme ho vysadit, on pak pomohl dovnitř nám. Vevnitř byla tma že nebylo skoro ani na krok vidět. Místností prosvítaly jen slabé paprsky slunce, které se dovnitř dostaly jen díky malým škvírám v prknech, kterými byla zatarasena všechna okna. Pár jsme jich ztrhli, aby se do místnosti dostalo aspoň trochu světla. Jak jsme později zjistili, dům měl dvě poschodí, sklep a půdu. Byl až na pár kusů nábytku naprosto prázdný, nezůstalo tam skoro vůbec nic. Kdo by to byl řekl že tohle byl kdysi hotel? Prohledali jsme přízemí. Nic zvláštního jsme nenašli, jen schody do sklepa, ale tam jsme jít zatím nechtěli. Vypadalo to tam jako v hlavní hale, bylo tam cosi jako bar a místy rozbité kusy nábytku. Vyšli jsme tedy po schodech do druhého patra. Všude po zemi byla tlustá vrstva prachu. Nahoře byla zase tma a tak jsme museli znovu vyrvat pár prken z oken abychom si viděli aspoň pod nohy. Vykoukl jsem z okna ven a zjistil že tak za necelou hodinu se začne šeřit. Pod oknem byla střecha garáže. Na zemi se válelo pár střepů, ale nevšiml jsem si odkud se tam vzali. Všimli jsme si dlouhé díry ve stopě, vypadalo to že pod ní kdysi stávali i schody, které vedly na půdu. Shromáždili jsme pár stolů a nějaké židle, po kterých jsme vyšplhali nahoru. Na půdě bylo mírné šero, ale jinak byla také skoro prázdná. Rozhlídli jsme se, ale nikde nic. Tak jsme zase slezli a rozhodli jsme se že prozkoumáme sklep. Sešli jsme tedy zpátky do přízemí. Matěj si všiml jističe a tak zkusil nahodit elektriku, což se povedlo, ale jen v přízemí. Nikde jinde světla nesvítila. Já osobně jsem do sklepa po tmě nechtěl, ale Dan mě ukecal. ,,Oči po nějaký době přivyknou šeru a uvidíš.“ tvrdil mi. Chtěl jsem jít ale uprostřed. První šel Matěj,  pak já a poslední šel Dan. Sestupovali jsme pomaličku, když jsme asi v půli schodů zaslechli z přízemí šouravé kroky. Všichni tři jsme se zarazili, ztuhli jsme jak led a naslouchali. Znělo to jako když se někdo prochází po domě v bačkorách a šmajdá. Co teď? Báli jsme se že si někdo všiml že jsme se vloupali dovnitř a teď nás hledá aby nám to pěkně spočítal. Pak kroky ustaly. Ještě chvíli jsme se ani nehnuli, snad jsme ani nedýchali. Měli jsme strach jít až dolů, dál do té tmy, ale báli jsme se jít i nahoru, kde se kdosi coural. Nakonec do mě ale strčil Matěj a pomalu jsme se vysoukali po schodech do přízemí. Nikdo z nás ani nedutal. Rozhlíželi jsme se kolem sebe, ale nikdo tam nebyl. Když jsme popošli víc na světlo, všiml jsem si něčích stop v prachu. Byla to normální velikost dospělého člověka. Zajímavé ovšem bylo, že to nebyl obtisk podrážky, nýbrž bosé nohy. Neměl jsem čas nad tím dlouho přemýšlet, protože ty samé kroky které jsme slyšeli z přízemí jsme teď slyšeli nad námi v patře. Pomalu jsme tedy vylezli po schodech, ale zase na nás nikdo nečekal. Ten dům byl prostě prázdný! Nikdo z nás to v té chvíli nechápal. Jak můžeme slyšet kroky když jsme tam byli jen my tři? Že by snad nějaké zvíře? Odkdy mají ale zvířata obtisk lidské nohy? Nebo že by tam ty stopy byli už dřív a my si jich jen nevšimli? ,,Koukneme se znova na půdu.“ řekl Matěj, ale už neměl tu odvahu. Dan se taky netvářil nadšeně a tak jsem musel já. V tu chvíli jsem to nepřiznal, ale měl jsem neuvěřitelný strach. Odvažuji se říct jako ještě nikdy předtím. Mírně se mi klepaly ruce a nohy, ale copak jsem mohl klukům říct ať se sebereme a jdeme radši pryč? Že jsem strachy celý bez sebe? To oni byli určitě taky, ale kluci si prostě pořád musí něco dokazovat. Pomalu jsem tedy vylezl nahoru, nevlezl jsem tam celý, jen jsem tam strčil hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Prohlédl jsem celou půdu a zapřísahám se, že na půdě nikdo a nic nebylo! Jsem si naprosto jistý. Prostě nikde nic! Docela se mi i ulevilo. Rozhlédl jsem se ještě jednou do všech stran, zamžoural jsem i do temnějších koutů abych si byl naprosto jistý. A byl jsem si jistý! Slezl jsem tedy dolů, ale jakmile jsem se dotkl nohou země, z půdy se ozvaly šílené zvuky. Něco nám právě rychle proběhlo nad hlavami. Dupalo to a bylo to celkem rychlé. Dovoluji si říct že to vypadalo jako když tam proběhl rozzuřený člověk. Člověk co dupal. A pravděpodobně byl bosý. A pravděpodobně to nebyl člověk, protože prostě vím že na půdě nikdo nebyl, neměl by se totiž před mým pohledem kam schovat! Ta hrůza a děs co mě zachvátily se nedají ani popsat. Rozbolela mě hlava, tepaly mi všechny žíly a tepny v těle, srdce bušilo o sto šest, jakoby mělo každou chvíli puknout, ruce a nohy se třásly neuvěřitelnou rychlostí a dělaly se mi mžitky před očima. ,,Zdrháme!“ vykřikl najednou Matěj. Jako bych tušil že to řekne, ani nevím jak, byl jsem v mžiku u okna. První skočil z okna Matěj, který se zamotal do ostnatého drátu, druhý skočil Dan, ale ten se netrefil a plot nepřeskočil. Dopadl přesně před něj a zlomil si nohu. Mezitím co kluci skákali jsem slyšel hrozný hluk, jako kdyby něco padalo, nebo se snad bortil celý dům. Bylo to pořád blíž, pohltilo to veškerý okolní zvuk, slyšel jsem jenom ten rámus. Stačilo málo a myslím že by mě to dostalo. Něco by na mě sáhlo, nebo mě chytilo, nebo na mě spadlo! Bože pryč! Rychle! Už mě to má! A pak jsem se prudce odrazil a skočil, nedechl se, letěl jsem snad minutu, ale přitom to bylo jen pár sekund. Celá věčnost, pořád jsem měl ten hukot a rámus v hlavě, jako by to letělo se mnou… A pak jsem s prudkým nárazem dopadl na zem. Chvíli mi trvalo než jsem se vzpamatoval, než jsem popadl dech a než jsem zjistil kam jsem dopadl. Jako jediný jsem plot přeskočil. To byl zázrak. Seděl jsem na zadku a žasl. Pak jsem se jaksi vrátil do reality. Slyšel jsem křik. Dan měl zlomenou nohu a potřeboval mojí pomoc, ještě stále byl totiž na druhé straně plotu a očividně se mu to ani trochu nelíbilo. Nepochyboval jsem o tom že kluci viděli a slyšeli to samé co já. Rychle jsem mu pomohl plot přelézt, zatímco se Matěj vymotával z ostnatého drátu. Jakmile jsme se všichni ocitli na zemi před tím pekelným domem, vzali jsme nohy na ramena a utíkali jako ještě nikdy. Utíkali jsme až na kraj lesa, kde jsme se všichni složili na zem a celí v šoku jsme ani jeden nebyli schopni vydat ze sebe jedinou hlásku. Byli jsme zadýchaní a poranění. Tedy až na mě, já vyvázl jen s pár odřeninami a modřinami. Venku byla už skoro tma. Kolem toho domu jsme se museli ještě vrátit domů. Proběhli jsme kolem s Danem na zádech. Párkrát jsme se o tom bavili, ale nikomu z nás to nebylo příjemné.

Dodnes nechápu co se to tam vlastně stalo. Později jsme se ptali místních, jestli si náhodou nepamatují proč hotel zavřeli. Většina nevěděla, ale od pár jsme si vyslechli příběh o majitelích, kteří byli údajně zvrhlí sadisté a někoho ze svých hostů zmučili a pak brutálně zavraždili. Kdo ví co je na tom pravdy. Dokonce jsme plánovali že se tam vrátíme a tomu ,,cosi“ se pomstíme. Že tomu ukážeme že se nebojíme, a padl i nápad dům zapálit. Nikdy už ale k ničemu nedošlo. Možná že je to tak lepší. Bůh ví co bychom tam objevili příště. Ještě pořád je tu sklep a garáž kde jsme nebyli… Jestli ten dům někdo koupí a opraví, mohl bych se tam nechat ubytovat a zjistit tak jestli to tam pořád je a jestli si to na mě pamatuje… Ale tu odvahu asi neseberu!

Pozn.: Příběh je popsán na základě skutečné události. Dům dodnes existuje, dokonce ho někdo koupil a nyní se pracuje na jeho rekonstrukci.