Jak mě to vlastně napadlo, aneb když šatník křičí "Vyměň mě!"

Asi nedovedu přesně říct, kdy mě napadlo poprvé, že bych měla něco shodit. Vím ale s jistotou, že když mě to napadlo poprvé, podruhé, potřetí, ... , po sedmnácté, určitě jsem to ještě nutně nepotřebovala. Tenkrát by stačilo jen začít pravidelně cvičit a bylo by to v cajku. Jenže to jsem byla ještě naivní a mladičká holčina, která viděla ty vychrtlé holky na molech a chtěla se jim aspoň krapítek podobat. Neviděla jsem tu realitu, že jsem normální, pěkná holka, kluci by měli i zájem, kdybych nebyla tak stydlivá a později pokud bych neměla dlouholetého partnera. Nestačilo mi slyšet od dospělých že nejsem tlustá, ať neblbnu že mi to sluší. Joo co bych za takovou upřímnou a pravdivou větu dala dnes. Dnes pokud mi někdo řekne "Neblbni simtě, dyť nejsi tlustá, ti to sluší. Možná ti trochu narostla druhá brada, ale jako v poho.", vím že to říká jen ze soucitu a za jeho slovy se skrývá věta typu: "No jako přibrala jsi pěkných pár kilo a už je to i vidět, ale nechtěli jsme ti to říkat. To ale nevadí že jsi tlustá, pořád jsi ta fajn holka, kterou známe." Jsem teda moc ráda, že špeky nekazej charakter. Nicméně to nic nemění na situaci, že jsem prostě tlustá a už to sakra vidím nejen já, ale i ostatní.

Poprvé se stal průser, když mi bylo 15. Začala jsem zobat svou první antikoncepci, aby mi pupek nenarostl z jiných důvodů a za pouhý jeden rok, jsem nabrala celých 10kg. Popraskala mi kůže a na spoustě místech na těle se mi udělaly ošklivé strie. Jako holka v pubertě jsem byla nešťastná a začala hledat všemožné rady a tipy, jak se jich zbavit. Ono ale jinak než laserem se to nedělá, maximálně můžeš zkusit nějaké krémy a gely, které je trochu stáhnou, nebo zesvětlí, to je tak ale vše. Pak jsem sundala růžové brýle a stoupla si na váhu a před zrcadlo. Byla to hrůza! Ze svých dětských 54kg jsem měla najednou 64kg. Plavky jsem pak celé léto téměř nevyndala a začala jsem se stydět nosit krátké kraťásky, sukně, tílka. Hodně z toho byla ale voda. Když jsem antikoncepci vyměnila, postupně se voda v těle srovnala, já "odpuchla" a hned to bylo o něco lepší. Váha taky o něco málo klesla a začala jsem občas chodit cvičit a na solárko, takže sice bylo vidět, že mám, víc, ale asi i díky vývinu se to nějak rozprostřelo po těle a bylo to ok.

Po rozchodu jsem pohubla, což jsem považovala za výhodu. Navíc se zvýšila i má sexuální aktivita, takže pohybu jsem měla dost a ač jsem stále měla přes 60 kg (tehdy možná kolem 68-69kg), pořád jsem vypadala k světu. Dobře jsem se cítila, docela jsem si věřila. Jasně, jako asi každá žena či dívka jsem nikdy nebyla na 100% spokojená se svým tělem, vždycky jsem někde našla nějakou faldu, nevybledlou strii, nebo jiný nedostatek. S odstupem času a hlavně při prohlížení starých fotek, si ale myslím, že to pořád bylo docela ok.

Pak přišel další vztah. Pán byl sportovec, hodně dbal na pohyb a zdravou stravu. Moc mi to nevonělo, ale nezbývalo mi, než se tomu do určité míry přizpůsobit. Váha se posunula na nějakých 71-72kg. Pořád jsem se cítila dobře, ale už byly nějaké partie, které se mi nelíbily a chtěla jsem s nimi něco udělat. Chodit do fitka mě ale nebavilo, doma se cvičit nedonutím a když náhodou ano, tak jen chvíli a velmi zřídka, což má na vzhled postavy stejně prd efekt, takže nic. Byla jsem prostě líná začít něco dělat. Nicméně často jsem od známých a rodiny slýchala že jsem zhubla, že mi to sluší, že mi to svědčí a tak dále. Takže dobrý. Pak ale přišly nějaké psychické problémy. Taková ta křižovatka života: mám se rozejít / nemám se rozejít, mám to ještě tolerovat / nemám to tolerovat, co mám vlastně dělat, aby to nebylo špatné rozhodnutí. No kdo si tímhle nikdy neprošel, je šťastný člověk. (A taky podivín, protože vztahy snad řeší úplně každej!) Každopádně vlivem stresu šla váha na 70kg. To bylo opět na situaci to pozitivní.

A byl tu nový vztah. :) Díky hvězdným konstelacím a mému drahému partnerovi se mi podařilo uniknout šílenství, depresím, tikům v oku a podobným příšernostem, ALE! nastal řetězec těch ukrutně dlouhých večerů v posteli, nejen v přítomnosti našich těl a všeho nového co jsme spolu objevovali, ale také v přítomnosti jídla. Nejdřív to bylo jídlo, později žrádlo. Když jsme se rozhodli pro společné bydlení, v podstatě první věcí do bytu kterou jsme si pořídili, byla kuchyň. Jakmile se dalo vařit, už jsem se do kuchyně skoro nedostala. Ona totiž má drahá polovička hrozně ráda vaří a tak je těžké se dostat ke sporáku. Když už se mi to ale podaří, mám téměř vždy za zády "pomocnou" ruku, která do všeho hrozně ráda kecá. Pokusy o něco zdravého se tak moc nedařily, pravidlo jíst naposledy maximálně v osm večer taky ne. Díky delšímu dojíždění z práce a do práce, jsem se domů vracela déle než jsem byla zvyklá, takže k mé obvyklé večeři se musela přidat ještě druhá večeře a pak obvykle následovala lavina dobrůtek - vínečko, sex, nachos, sex, čokoládové sušenky, různé druhy salámů a sýrů, sex... No a tak váha pomalu rostla. Tušila jsem, že to nemůže být oukej, ale s váhou jsem se nikdy nekamarádila, takže jsem se změny dozvídala až na preventivních prohlídkách na alergologii. Viděla jsem, že kynu jak knedlík. Ale dlouho jsem byla až moc spokojená na to, abych s tím měla vůli začít něco dělat. Navíc je obecně známo, že pokud vedle sebe máte člověka, kterému se líbíte a dává vám to najevo, nemáte důvod se sebou něco dělat. Dokud je člověk svobodný, honí parádu, maká na sobě, ale ve vztahu prostě zleniví a kašle na sebe. Ne vždycky, ale většinou :-D

Na jedné z mých pravidelných prohlídek, mi váha ukázala 75,5kg. Průser! Už jsem se začala stydět za to, jak mi z některých kalhot začínají vylézat bůčky a některá trička se krátí, nebo zařezávají. Tenkrát jsme zrovna do práce nabrali novou kolegyni, která byla ač taky oplácaná, tak dost akční. Holky v práci si stáhly "30denní výzvu" a že jako pojedou výzvu a zhubnou. Kroutila jsem nad tím hlavou, ale pak jsem doma potají študovala, co to vlastně je a jak to funguje. Ale nezaplatila jsem si to. Řekla jsem si, že to nejdřív zkusím sama. Začala jsem si do podvědomí před spaním ukládat, jak jsem pěkná a sexy, a jak mi to hubnutí pěkně jde. Když jsem si chodila pro svačiny a obědy do práce, koukala jsem kolik má jaké jídlo kalorií a začala si je počítat. Stáhla jsem si na to takovou šikovnou aplikaci, kam jen zadáš jídlo a kolik ho sníš a ona ti vypočítá kolik to má kalorií. Nastavila jsem si tam výšku a váhu, vypočítala mi, kolik bych měla mít maximální počet na den a zohledňovala i pohyb. Dlouho mi to ale nevydrželo. Navíc jsem začala podvádět. Když jsem dodržovala svůj denní příjem, měla jsem většinou hrozný hlad. Po snídani mi za hodinu kručelo v břiše, po svačině už jsem se nemohla dočkat oběda a po obědě přišla naše nová kolegyně s nějakým dortíkem a bylo to v pytli! Po práci nebyl čas na pohyb, protože jsem vždy pospíchala za svou drahou polovičkou (tam jsem sice nějaký ten pohyb dohnala, ale pořád to nestačilo). No a večer opět večírek v posteli a obžerství. Do aplikace jsem začala zadávat i činnosti typu "práce v kanceláři", nebo "řízení auta". Ono sice i taková činnost sníží počet přijatých kJ, ale rozhodně mě to nikdy nezachránilo. A tak jsem se postupně na aplikaci vykašlala.

Zaměřila jsem se na pití. Ne chlastu, ale vody. S tím jsem vždy měla a dosud mám problém. Prostě nepiju, nebo piju málo. K tomu jsme se s novou kolegyní dohodly, že když budeme mít společnou ranní, tak půjdeme společně cvičit. Začalo mě to bavit, a i když to na postavě nestihlo být znát, cítila jsem se lépe. Když nemohla kolegyně, znásilnila jsem někoho jiného, párkrát jsem byla i sama. No ale ani tenhle pokus neměl dlouhého trvání. Nakonec jsem si tu jejich "30denní výzvu" zaplatila taky. Neměla jsem ale čas cvičit, a když byl čas, nebyla chuť, takže jsem každodenní emaily s plánem jídelníčku a cvičení jen ukládala do složky, že se k nim později vrátím. Dokonce jsem se vyfotila před zrcadlem ve spodním prádle a napsala jsem k tomu svou váhu, abych se mohla porovnat, až výzvu dokončím. Ale už jsi něco dokončil/a ještě před tím, než bys to vůbec začal/a?

V práci jsem dala výpověď a trvale se nastěhovala ke své drahé polovičce. Daleko od přátel, od rodiny a vlastně nikoho kromě něj jsem tam neznala. Začala jsem pracovat z domu. Práce u počítače, x hodin denně sezení, minimální pohyb, když už jsem nemusela ani chodit do práce. Váha šla pořád nahoru a já si řekla, že jakmile se ta zatracená ručička dotkne osmičky, jdu do sebe. A světe div se, ona se jí opravdu dotkla! Ten den jsem málem šla do kolen a první co jsem psala do googlu bylo: "liposukce". To už jsem měla problémy, o kterých se zmiňuji v úvodu. K tomu mě začaly bolet záda a celkově už jsem se málokdy cítila fakt dobře. Většinou jen do chvíle, než jsem se celá viděla v zrcadle. Jenže to už byly skoro vánoce. Už od léta jsem se těšila, jak budu péct cukroví a jak si uděláme svůj první salát a první vánoční řízek a domácí vaječňák a plecovníky a k snídani vánočku a... jo a taky to celodenní válení u pohádek a návštěvy a ochutnávání dobrot u známých a rodiny... No nebudeme si dělat chutě :-) Těsně před svátky mi váha hlásila odporných a tlustých 82kg. Tohle už je pořádnej kus kynutýho knedlíku! 

A pak, mezi svátky roku 2016 to přišlo znovu. Odhodlání se sebou začít něco dělat. A odstartovala to střevní viróza, která v týdnu mezi štědrým dnem a Silvestrem vyřešila vše co se týkalo mého stravování. Ono totiž po sucharech a vodě nebo černém čaji se obvykle moc nepřibírá. Ale aspoň jsem se odvodnila a vrátila se na těch stále ještě hnusných a tlustých 80kg. Řekla jsem si, že se pokusím každý den mít aspoň nějaký pohyb. Procházky, squash a když nic z toho, tak že si doma dám aspoň sérii rychlých cviků. To mě tak napadá, že mám ještě pořád tu nenačatou výzvu... :-P K tomu jsem si dodatečně k vánocům nadělila knihu Břicháče Toma, kterou hřeji na prsou jako svojí malou bibli a upínám k ní momentálně všechny své naděje.

V následujicích článcích se dozvíš, jak mi to půjde. Třeba se přidáš :-) Doufám že to neskončí mým dalším fiaskem...