Pohádka pro dospělé 1. část

Za sedmero horami a sedmero řekami, tam kde slunce svítí každý den a kde se z čisté přírody rodí mláďata, rozléhalo se malé městečko. Na první pohled to bylo obyčejné městečko, ve kterém žili obyčejní lidé. Ale pokud se někomu podařilo dostat se k městečku blíž ba přímo do městečka, bylo mu rychle jasné, že nejde o obyčejné městečko. Jednomu krásnému mladíkovi jménem Čeli se to ale podařilo a o tom bude následující příběh...

JEZERO

Bylo krásné vlahé ráno. Slunce začínalo svými paprsky olizovat vrcholky kopců a dralo se výš a výš na oblohu. Čeli se probudil na rosou zmáčené trávě pod větvemi stromů, mezi nimiž prosvítalo ranní slunko. Zhluboka vdechl do plic voňavý vzduch ranního slunce a pomalu se vypařující rosy, smísené s vůní vlhkého dřeva a smůly. Protáhl se a s výdechem se dotkl svého mužství, které se právě také dralo ven z lehkých kalhot, aby se podívalo do tváře horkému slunci. Čeliho napadlo, jak dlouho na svých cestách nespočinul s žádnou dívkou či ženou. Při tom pomyšlení se jeho mužství pohnulo. Čeli ale potřeboval najít nějaký zdroj vody, kde by mohl napojit svého koně a kde by se mohl sám napít a umýt. Vstal tedy a zaposlouchal se, jestli neuslyší vzdálený hukot vody. Měl štěstí. Voda nemohla být daleko. Vzal tedy svého koně Šedáka a vydali se po zvuku hučícího pramene vody. Netrvalo dlouho a dorazili k lesnímu jezírku,  nad kterým se tyčila skála několik metrů vysoká. Ze skály tryskal studený pramen čisté vody, jehož zvuk při dopadu vody na hladinu, sem Čiliho dovedl. Voda v jezírku byla čistá s písčitým a kamínkovým dnem. Bylo vidět až na dno a nedalo se ani pořádně odhadnout, jak je jezírko hluboké. Byly vidět i ryby, které v jezírku žily. Čili dlouho neváhal. Pustil koně aby se sám napojil svlékl si všechny šaty a vlezl do jezírka po mírném sestupu, který ještě před začátkem hladiny tvořil malou písčitou oblast na souši ve tvaru půl kruhu. Voda byla příjemně studená a voněla. Čeli se do vody celý ponořil. Namočil si i vlasy. Prudce se zase vynořil a stříkal vodu všude kolem sebe i na Šedáka, který na to zareagoval hlasitým zaržáním. Čeli se položil na vodu a díval se do korun stromů, které jezírko obklopovaly. Slunce stále stoupalo a začínalo se prodírat skrz některé řidší koruny stromů. Sluneční paprsky tvořily na vodě kouzelné odlesky, které vypadaly, jako by po hladině vody tančily malé duhové víly. Čeli doplaval k pramenu vody který sršel ze skály, stoupl si pod něj a nechal si vodu stékat, plácat a pleskat po těle. Měl zavřené oči a užíval si ten příjemný a chladivý pocit. Když měl vody dost, otevřel oči a chtěl se odebrat na břeh aby uschnul. Když ale oči otevřel spatřil na břehu jezírka, tam kde ještě před chvílí sám stál, mladou dívku. Velmi stroze oděnou. Měla na sobě jen jakýsi kus dlouhého hadru, možná to bylo roucho, což se skrz vodou zalité oči nedalo přesně poznat. Látka dívce zakrývala jen jedno rameno a dlouhá byla těsně pod kolena. Na druhém rameni se ve slunci leskla krásná spona, která látku udržovala na těle té dívky. Čeli nebyl schopný pohybu. Stál tam a zíral na krásnou dívku. Napadlo ho, jestli to není jen výplod jeho fantazie, zda to není lesní víla. Dívka přijela na bílém koni bez sedla, bez čehokoli. Smočila si špičku nohy ve vodě a poté rozepnula sponu na rameni. Látka se sesula k zemi a dívka stála před Čeliho očima v rouše Evině. Čeliho mužství se opět naplnilo horkou pulzující krví, ještě více než tomu bylo ráno. Hleděl na překrásnou múzu a bál se jakkoli pohnout, aby se nerozplynula. Dívka měla krásná kulatá ňadra s růžovými bradavkami, které se scvrkly do malých knoflíčků, když dívka vstupovala do vody. Měla dlouhé, hnědé a vlnité vlasy, které jí ve větru šimraly na zádech. Bříško měla malinko oblé, ale ne tak že by jí to ubíralo na její kráse. Boky měla typicky ženské a plné a Čeli si hned představoval, jak by se za ně dala krásně přidržovat zezadu. Pozadí měla kulaté, plné a pevné. Stehna měla silnější, ale dokonale ladila k jejímu pozadí a doplňovala se s jejími boky. Když se nořila do vody, mezi jejími stehny se zalesklo její ženské přirození. Bylo krásné, něžné, panenské. Čeli už sotva dýchal. Dívka se ponořila do vody celá a zatím si Čeliho stále nevšímala. Čeli ji ještě chvíli pozoroval, jak se její vlasy vznáší na lesknoucí se hladině, jak místy vystrčí zadeček nad hladinu. Nesmírně ho vzrušovala. Byla jako Venuše. Byla jako lesní víla. Byla jako ze snu. Čeli si pod vodou začal hladit své mužství. Vzrušovalo ho, že tam je a přitom o něm ta nádherná dívka neví. Vzrušoval ho pohled na její nahé tělo, na čárku kterou schovávala mezi stehny. Zaržál kůň, poté následovalo další zaržání, ale neznělo to jako by ržál tentýž kůň. Dívka se polekala a začala se rozhlížet okolo jezírka. Všimla si Čeliho koně Šedáka.

,,Je tu někdo?“ zavolala. Čeli nevěděl jestli odpovědět nebo ne. Dříve nebo později by si ho ale musela všimnout.

„Já jsem tady, slečno.“ řekl  Čeli tichým, trochu nejistým hlasem a dívka se prudce otočila za jeho hlasem. Teď nebylo z jejího těla vidět nic, jen dekolt, šíje a hlava, které zůstávaly nad hladinou.

„Kdo jsi? Sleduješ mě? Kdo tě poslal?“ vychrlila na Čeliho dívka. Byl rád že je také schovaný pod vodou. Nevěděl, jak by dívka zareagovala na jeho ztopořené mužství.

„Omlouvám se slečno, jestli jsem vás vylekal. Jmenuji se Čeli.“ Načež popošel k dívce a chtěl jí podat ruku na znamení míru. Dívka ale jen chvíli nehybně stála a na jejím čele se leskla mokrá vráska, kterou dávala najevo že buďto situaci nechápe, nebo má strach. Čeli pokračoval:

„Nemusíte se mě bát. Nechci vám ublížit. Šel jsem se jen vykoupat a najednou jste se tu objevila uprostřed jezírka nahá.“ Dívka si Čeliho ještě chvíli prohlížela a zdál se jí velmi pohledný. Nikdy předtím ho tu ale ještě neviděla, takže si domyslela že nebude zdejší. Líbily se jí jeho vlasy. Krátké, mokré a zřejmě kudrnaté, což v této chvíli nevěděla jistě. Medově hnědé oči. Rovný nos a rty které byly doslova ke zlíbání. Jen představa že by ho mohla mít ji vzrušila. Potichu vzdechla.

„Nechceš mi ublížit? A viděl jsi když jsem se svlékala?“ zeptala se dívka a Čeli okamžitě věděl že má lhát.

„Ne slečno, neviděl. Musel jsem mít zrovna oči plné vody když jste přišla. Všiml jsem si vás, až když jste byla ve vodě.“

Dívka se k Čelimu pomalu vodou blížila. V jeho mužství mu tepalo čím dál víc. Bál se, aby se kolem nezačala vařit voda. Když stála ani ne na krok od Čeliho, zeptala se:

„A chtěl bys vidět jak se oblékám?“ Čeliho otázka zaskočila. Nevěděl co odpovědět. Teď poprvé dívku spatřil zblízka. Měla ženský obličej, trochu hranatý, plnější tváře, růžové rty, malý nos. Byla opravdu nádherná.

„Nemusíš odpovídat. Vím že to chceš! A taky vím jak moc chceš tohle...“

Dívka se k Čelimu přiblížila tak těsně, že se dotýkali těly. Naklonila hlavu mírně doprava, jednou rukou uchopila Čeliho za krk a políbila ho na rty, které měl teď už zmodralé. Druhou rukou mu přitom pod vodou sáhla na jeho bujné mužství, které si už takovou dobu říkalo o pozornost. Čeli jen slastně vzdechl. Ozvalo se další zaržání koně a zdálky volající hlas:

„Marieto?! Jsi tu někde?“

Byl to mužský hlas. Dívka se od Čeliho odtrhla právě ve chvíli, kdy měl vyvrcholit. Pustila se ho, jakoby se probrala ze snu, chvíli na něj zírala. Na čele se jí objevila znovu ta zvláštní vráska. Poté se na Čeliho usmála a rychlými tempy plavala ke břehu. Na břehu si oblékla své roucho, ladně vyskočila na koně, ještě se za Čelim podívala, věnovala mu úsměv a ztratila se i s koněm někde mezi stromy. Čeli ještě chvíli bezradně stál ve vodě než si uvědomil že už je mu zima. Vylezl tedy z vody a šel rovnou k Šedákovi.

„Jmenuje se Marieta, Šedáku. Je to anděl viď?“ díval se do prázdna, čekal až uschne na slunci které se mezitím už prodralo mezi stromy.

„Marieta. Marieta...“ opakoval si zasněně její jméno.